Bylo ráno, když jsem se posadil ke stolu. Slunce se lámalo skrze okno, a na obrazovce se objevila první zpráva dne: "Doporučujeme vám tento článek." Nebyl jsem zrovna v náladě něco doporučeného číst, ale podvědomě jsem na ten odkaz klikl. A pak na další. Den začal a já už zase ztrácel kontrolu nad tím, co si přečtu, o čem budu přemýšlet, co budu cítit.
Svět se změnil. Nebylo to náhlé, nebylo to viditelné, ale s každým dalším algoritmem, s každým vylepšením, s každým chytrým vynálezem se ztrácelo něco, co kdysi bylo samozřejmostí: možnost volby, možnost přemýšlet, aniž by nám někdo řekl, co si máme myslet.
Lidé dnes věří, že jsou svobodní. Věří, že všechno, co dělají, je jejich vlastní volba. Ale to není pravda. Jejich volby nejsou jejich vlastní. Jejich přání, touhy a cíle nejsou skutečné. Jsou jim předloženy jako menu v drahé restauraci – krásně napsané, lákavé a připravené, aby je uspokojily. Ale čím víc si vybíráte z tohoto menu, tím méně si pamatujete, jak chutnají skutečné věci, jak voní čerstvě chycená ryba na moři, jak zní vítr na otevřené pláni nebo jaký je pocit ztratit se v rozhovoru bez jakéhokoli plánu, kam směřuje.
Je to jako být námořníkem na lodi, která nikdy neopustí přístav. Každý má svůj úkol, každý ví, co má dělat, ale plachta zůstává napnutá ve větru a přitom zbytečná, protože kormidlo pevně drží neviditelná ruka. Ta ruka nemá emoce, nemá soucit a nemá touhu. Jen směr, který jí někdo kdysi nastavil. A když se loď trochu odchýlí, okamžitě ji navrátí zpět. „Tady je bezpečno,“ říká ten hlas. „Tady je to, co potřebujete.“ Ale kde je ten širý oceán? Kde je místo, kam jsme měli plout? Kdo si to dnes pamatuje?
Lidé se kdysi rozhodovali sami. Dělali chyby, ztráceli se, bloudili a hledali. Ale právě to hledání je dělalo živými. Dnes nikdo nehledá. Všechno je už naplánováno, předpovězeno a nalajnováno. Algoritmy vědí, co se stane, ještě dřív, než se to stane. Pokud chcete číst knihu, vyberou vám ji. Pokud chcete někoho poznat, doporučí vám partnera. Pokud chcete snít o budoucnosti, algoritmus vám ukáže, jaká by měla být. Je to svět, kde se sny staly pouhou další proměnnou v nekonečné rovnici.
Ale kam to povede? Bude to stejné jako vždy. Ti, kdo přestanou věřit, že je ještě něco víc než to, co je vidět, se jednoho dne probudí prázdní. Budou sedět ve svých bezpečných bytech, obklopeni věcmi, které si nekoupili, protože chtěli, ale protože jim to někdo doporučil. Jejich přátelé budou vybráni tak, aby se hodili do jejich bubliny, jejich práce optimalizovaná tak, aby nikdy neměli pocit selhání, ale ani skutečného úspěchu. A když přijde večer, budou unavení a zmateni. A nebudou vědět proč.
Není to ani strach, co ovládá lidi. Je to absence čehokoliv, co by stálo za to. Jako když sedíte v baru po zavírací hodině, před sebou prázdnou sklenici a přemýšlíte, kam se poděla všechna ta radost a vášeň, která vás kdysi hnala vpřed. A barman vám řekne, že je čas jít. Ale vy nejdete. Protože venku nic není. Žádné otevřené dveře, žádné dobrodružství. Jen další doporučení na další den.
Svět, ve kterém žijeme, se stal místem, kde už nic není skutečné. Lidé zapomněli, jaké to je cítit bolest, ale i jaké to je skutečně milovat. Protože všechno, co cítí, je předem připraveno. Algoritmy to řídí. Ale proč? Abychom byli šťastní? Štěstí, které nikdy nezažijeme, protože je jen předem vypočítané?
Byli jsme generací, která měla všechno. Volnost, technologie, nekonečné možnosti. A přesto jsme skončili jako zajatci vlastního pohodlí. Stali jsme se tím, co algoritmy chtěly: dobře vyváženým, předvídatelným a nudným vzorkem dat.
A jednoho dne, až si to uvědomíme, bude už možná pozdě. Projdeme kolem zrcadla a uvidíme odraz něčeho, co kdysi bylo člověkem, ale teď jen pasivně čeká na další doporučení, další pokyn. A možná, jen možná, nám to zrcadlo řekne, že už nevíme, kdo jsme.
A co s tím? Vzít ten zatracený kormidelní kruh do vlastních rukou a stočit loď někam, kam algoritmus nevidí. Tam, kde je temno, kde není nic jisté, ale kde se možná, jen možná, dá najít to, co jsme ztratili. Skutečná svoboda.
Ale většina lidí si řekne, že je to moc práce. Tak se usadí, zapálí si cigaretu, pokud jim to ještě algoritmus dovolí, a nechají svět plynout dál. Bez vln, bez větru, bez čehokoliv, co by je vytrhlo z té ospalé, algoritmické prázdnoty.
Ale já se nevzdám. Ne dnes.
Comments